Anaikot je velká vesnice, která zabírá alespoň tři kopce. Ve spodní části stojí škola, několik ojedinělých patrových domků, které přežily zemětřesení, a velké množství shelteru a nouzových přístřešků - připomínka domů, které takové štěstí neměly. V horní části je větších domů o něco více a celému Anaikotu vévodí vyhlídková věž nahoře na kopci. Těžko říct, co místní přimělo zrovna ke stavbě rozhledny, na turistu jsem tu ještě nenarazila.
Při příjezdu (dlouhá cesta přeplněným autobusem kolébajícím se ze strany na stranu podle toho, na které straně cesty je větší výmol) jsem samozřejmě vystoupila na špatné zastávce a musela šlapat i se svým obřím batohem dalších 30 minut nahoru do kopce. A to je v místním vedru pěkný sportovní výkon.
Moje rodina od loňského zemětřesení bydlí v plechovém shelteru. Je obdivuhodné, jak se do té boudičky naskládá pět lidí (rodiče, dvě děti a babička). Dále s námi bydlí „uncle" – těžko říct o jakého příbuzného se vlastně jedná, protože uncle je tu prakticky každý – a sister – totéž (naše úvodní konverzace: This is my sister. How old is she? Same age as my mother.) – ale ti mají vlastní bydlení. Já jsem dostala luxusní pokojíček v minidomečku asi 10 metrů od shelteru. Myslím, že patří bratrovi, který momentálně v Anaikotu nebydlí.
Vaří se pro všechny dohromady, v podstatě výhradně dal bhat, tedy rýže s čočkovou polévkou a trochou kari zeleniny. Místní také občas jedí jen rýži namáčenou v mléce. Naštěstí rychle pochopili, že já a mléko se nemáme právě v lásce. Jídlo se podává ráno v devět a večer kolem půl osmé. O čtvrté bývá malá svačina - pražená rýže, domácí popcorn nebo vařené brambory, občas okurka. Vypadá to hladově, ovšem v místním horku na jídlo snadno zapomenete.
Všichni mě tu s oblibou neustále pozorují. Chápu, rozhodně se vymykám. Jsem bílá, tlustá (kompliment, kterého se mi dostalo od jednoho z mála anglicky mluvících lidí), vdaná, ale bez dětí, a navíc, což je pro místní asi největší tajem, moje česká rodina nemá ani jednu krávu! A to je na pováženou. . . Moje nepálská rodina má dvě krávy a dvě kozy a od včerejšího večera i dvě malá kůzlátka.
A na co si těžko zvykám?
1. Rozhodne na prach. Všechno je tu suché jako troud, za poslední měsíc v podstatě nepršelo a každé odpoledne fouká silný vítr, který před sebou žene oblaka prachu a vyschlé hlíny. Když máte obzvláštní štěstí, můžete vidět i malé prachové tornádo. Mám pocit, že jsem prachem pěkně vypolstrovaná - zvenku i zevnitř.
2. Na mytí u veřejné studny (stačí, když mě místní pozorují zbytek dne). Naštěstí to vyřešila koupě plastového lavoru, takže teď se můžu mýt v soukromí svého pokoje.
3. Na věčný dal bhat, už ho nemůžu ani vidět. Dám cokoliv za jídlo bez rýže a kari zeleniny.
Zapsala Martina 4. 5. 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat