Až vás Martina bude lákat na válecí dovolenou, přibalte si s sebou pohorky a mačky.
Letos jsme se nechali inspirovat tím, že i Lufthansa už účtuje zavazadla zvlášť, a vyrazili jsme do Maroka jen s příručními zavazadly. Je tam přeci teplo a čeká nás jen odpočinkový až válecí program. Maximálně nakoukneme do hor, ale také jen nalehko. První čtyři dny jsme se drželi plánu a poflakovali jsme se po Casablance a Marrakeshi (článek nebo alespoň fotky budou následovat). Pak se to zvrtlo.
Ukázalo se, že nejdostupnější hory k nakouknutí znamená shodou okolností pohoří Vysoký Atlas, konkrétně vesnice Imlil, odkud se vychází na Jebel Toubkal - 4.167 m.n.m. nejvyšší hora Maroka. Informace v cestovkách byly rozporuplné, tak jsme si napřímo domluvili ubytování v chatě CAF (Francouzský Alpenverein) a vyrazili s tím, že uvidíme, kam dojdeme.
Do Imlilu se jezdí sdílenými taxíky. Pojmou až 6 lidí a cena za cestu je pevná, takže můžete doplatit celé auto a vyrazit rovnou. Když po třičtvrtěhodinovém čekání dorazili 4 turisté s batohy, zaradovali jsme se, ale ne nadlouho. Než jsme stačili zareagovat, odjížděli v taxíku sami a když jsem ukazoval na prázdná místa, vrtěli hlavou a přes okénko jsem odezíral: "full, full", což potvrzoval i řidič dalšího taxíku. Tipoval jsem na Rusy, ale jak se později ukázalo, byli to Poláci. Řidič asi poznal, že mě to dost naštvalo, takže když za chvilku dorazili další tři turisté, přesvědčil je, aby místo poptávané vyjížďky na nedaleké vodopády vyrazili do Imlilu. Musím uznat, že proti nim jsme byli v zásadě vysokohorsky vybaveni.
V Imlilu se nás vrhnul pán z půjčovny vybavení, ale vysvětlili jsme mu, že vlastně jdeme jen k chatě a tam uvidíme (podle průvodce se vybavení dá vypůjčit až na refugi). Sestoupivší (jiní) Poláci nám potvrdili, že k chatě je cesta beze sněhu, a tak jsme vyrazili.
Z fotek vidíte, že na chatě jsme opravdu viděli. Půjčili jsme si mačky a druhý den v půl sedmé vyrazili na vrchol. Já jsem výšku cítil slušně, ale funěl jsem za Martinou, která udávala stabilní tempo. Tím jsme zdolali uřvanou skupinu Angličanů a pár dalších turistů, co vyrazili s námi, takže jsme vrcholek měli skoro jen pro sebe a už před desátou jsme začali sestupovat. V prudší pasáži jsme použili i půjčené mačky, které celkem dobře fungovaly i s nízkými trekovkami. Díky tomu jsme byli v půl druhé zpátky na chatě a mohli jsme rovnou pokračovat dolů do Imlilu. Tam jsme opět potkali Malajku, která s námi byla ráno na vrcholu, a mohli jsme sdíleným taxíkem vyrazit směr Marrakesh.
Ten den jsme za sebou měli nějakých 10 hodin chůze, skoro kilometr převýšení nahoru a 2.400 metrů dolů. Taková běžná válecí dovolená.
Zapsal Jakub 10.11.2015
Žádné komentáře:
Okomentovat